Myslíte prospěšně? A mohla bych to vidět? (2. část – Adélka)

Myslíte prospěšně? A mohla bych to vidět? (2. část – Adélka)

Pamatujete na Tonyho, Hynka a Kamilku z první části článku?

Dnes budeme pokračovat příběhem Adélky (jméno je opět změněno). Tento příběh je úplně jiný.

Adélku jsem doučovala na přijímačky z deváté třídy a byla to opravdu velmi šikovná a úžasná dívka, problém byl ovšem v tom, že ji okolí neustále přesvědčovalo o opaku…a ona tomu bohužel uvěřila.

Seznamte se s Adélkou

Adélka se zkoušela dostat na gymnázium z páté i ze sedmé třídy, což se jí nepodařilo. To by samo o sobě vůbec nevadilo, kdyby to neměla stále na talíři. Její sourozenci se totiž na gymnázia dostali a rodiče jí tuto skutečnost zřejmě poměrně často připomínali.

Kdyby byla Adélka „splachovací“ a nebrala si to příliš k srdci, nic by se nedělo, ona však krok za krokem získávala přesvědčení, že za nic nestojí, že je hloupá a že se nedostane na vysněnou střední školu.

Adélka toužila pracovat s dětmi, měla spoustu mimoškolních aktivit, vedla děti v oddílu, hrála na hudební nástroje a byla mentálně úplně jinde než její vrstevníci, ona sama se však považovala za šedou myšku, která je zkrátka k ničemu, a přesvědčit ji o opaku byl opravdu nadlidský úkol.

Jak to vypadalo při přípravě

Při přípravě na přijímačky jsme spolu probíraly češtinu i matematiku. V češtině nebyl problém vůbec, v matematice to Adélce skvěle myslelo a na řešení příkladu vždycky přišla, jen jí to zkrátka trvalo trošku déle, než by bylo žádoucí, opět žádná hrůza.

Stále jsem jí opakovala, že je dobrá a že matematiku nemá řešit víc, než je zdrávo, protože o tom, zda ji přijmou na střední školu, budou v jejím případě rozhodovat hlavně talentovky a motivační pohovor, v čemž je úplně excelentní.

A pak začaly problémy…

Až do konce února bylo všechno jakžtakž v pořádku až na drobné scénky, kdy mi Adélka vykládala, jak je učitelé ve škole stále dokola ujišťují, jak jsou příšerní, že jsou úplně blbí, neschopní a nikam se nedostanou. Když jsem to poslouchala, vždy se mi otevírala ona pomyslná kudla v kapse, protože mi bylo jasné, že se tím ničí veškerá mravenčí práce na Adélčině sebevědomí, kterou jsme do té doby udělaly.

Bod zlomu

A potom byla jednoho dne Adélka jako vyměněná. Nebyla schopná vypočítat ani jeden příklad, mluvila monotónně jako stroj a přiznala se, že ji rodiče v dobré víře přihlásili ještě na skupinové doučování matematiky pro uchazeče na gymnázia, kde pochopitelně nestačila tempu. V tu chvíli to úplně vzdala a já věděla, že je zle. Přiznám se, že se vždy držím výhradně svých kompetencí, což je samotné doučování, ale tehdy jsem věděla, že když nic neudělám, Adélka ty přijímačky prostě neudělá. Tak silné bylo její přesvědčení.

Jak z toho ven?

Náš první rozhovor vypadal asi takto:

Adélka: „Ale sestra se na gympl dostala v pohodě, naši říkali, že bych se tam dostala taky, kdybych nebyla líná. Jsem líná no, je to tak.“

Já: „Proč si o sobě myslíš, že jsi líná, vždyť ty vůbec nejsi líná, podívej se, co všechno zvládáš, děláš XYZ, máš pocit, že toho děláš málo?“

Adélka: „No ale na ten gympl jsem se ani jednou nedostala, jsem prostě fakt blbá, v té matice jsem si připadala jako úplný mimoň. Představte si, že já jsem se teprve začetla do zadání, a oni už hlásili učitelce výsledky.“

Já: „Co je ti do nich, tak si jich nevšímej, důležité je, že to nakonec spočítáš, ne?“

Adélka: „Jooo, to se vám řekne, jak si jich nemám všímat, všichni tam na mě koukali jako na pitomce.“

Já: „Tak řekni rodičům, že se tam necítíš dobře, a nechoď tam.“

Adélka: „Když ono už je to zaplacený a naši řekli, že tam prostě musím a hotovo.“

Já: „Dobře, tak tam jdi, a řekni si, že si z toho vezmeš pro sebe to nejlepší. Sleduj učitelku, co vám říká k řešení, a vykašli se na to, že jsou ostatní rychlejší počtáři, oni zas třeba neumí hrát na kytaru a určitě by to neuměli s dětmi tak jako ty.“

Adélka: „Myslíte? Když ale já jsem se na ten gympl prostě nedostala, já se nedostanu ani teďka, já to vím.“

Já: „Hm. Vidíš, a co když to tak prostě mělo být? Sama jsi přece několikrát říkala, že bys na gymplu nebyla spokojená, že bys tam vlastně ani studovat nechtěla.“

Adélka: „No ale naši chtěli, abych tam šla, ach jo.“

Já: „Rodiče to nemyslí zle, chtějí pro tebe to nejlepší, každý rodič chce pro děti to nejlepší, i když ti to tak možná někdy nepřipadá.“

Adélka: „A vy si teda myslíte, že bych se na ten obor mohla dostat?“ (zde se to konečně začalo „lámat“)

Já: „Jsem o tom přesvědčená, řekni mi, kdo jiný by se tam už měl dostat? Vždyť to je pro tebe jako dělané (a už jsem byla k nezastavení)! Dívej, talentovky máš v kapse, co tam budeš zpívat?

Adélka: „Myslela jsem XY, možná YZ.“

Já: „To je super volba! Co ten motivační dopis, už jsi ho napsala?“

Adélka: „Jo, jo, dala jsem si s tím fakt práci.“

Já: „No, to je bezvadné, tak jsi jim tam měla popsat své aktivity A, B, C, D…a rozhodně i E a F.“

Adélka: „To tam všechno mám.“

Já: „Uvidíš, že až to bude komise číst, vypadnou jim nadšením oči z důlků!“

Adélka: „To si fakt myslíte?“

Já: „O tom vůbec nepochybuj!“ (vím, že je téměř vyhráno)

Samozřejmě, že takových rozhovorů jsme měly do přijímaček ještě několik, Adélka si zkusila i cvičení, kdy si cíleně představovala, jak přijímačky s klidem řeší a jak už je na škole úspěšně zapsaná, zkrátka nakonec si sama v sobě vypěstovala přesvědčení, že přijímačky udělá a na školu se dostane. A jak to dopadlo? Ano, dostala se tam 🙂

I tento příběh skončil šťastně, ale zkusme si všimnout, jak málo stačilo, aby se nadaná dívka propadla do neprospěšného uvažování o sobě samé a svých schopnostech, přestože k tomu objektivně nebyl nejmenší důvod.

Kolik takových dětí asi je, co myslíte? A dá se tomu účinně předcházet?

Těmito řečnickými otázkami se s vámi pro dnešek rozloučím a přenechám vás prázdninovému rozjímání…